Napsal: Ing. Jiří Heřman

V době, kdy se pochybuje úplně o všem, jsou srovnávány i ceny vody v různých místech České republiky. Veřejná diskuse je přitom velmi bouřlivá a často je vina za vyšší cenu přisuzována soukromým provozovatelům.

Prvním a nejzávažnější výtkou je, že stát vodu zprivatizoval a obce ztratily nad vodou kontrolu. Mazaný aktivista si přihřeje své zájmy, jediné zisky, které na vodě jsou, mají soukromníci, obcím zbyly náklady. A ještě kvůli privátnímu provozovateli nemohou čerpat evropské dotace. Mnozí politici tuto diskuzi využívají ke svému prospěchu a tvrdí, že jediným smysluplným řešením této situace je, když obce vykoupí trubky zpět.

Na čele cenových žebříčků bývá často uváděn Tábor, s dovětkem, že vodu v něm ovládá rakouský koncern ENERGIE AG, aby nebylo nutné hledat dlouze viníka. Podívejme se zrovna v tomto městě na podrobnosti a zkusme slogany poměřit s fakty.

Město Tábor tvoří spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí těsnou aglomeraci, v níž vodovod i kanalizace tvoří jeden celek. Proto tato tři města založila společnost s ručením omezeným, Vodárenskou společnost Táborsko (VST), do níž v roce 2003 vložila veškerý svůj vodohospodářský majetek v tehdejší hodnotě přes 300 miliónů korun, aby tak zajistila jeho jednotnou správu. Jednateli VST jsou všichni tři starostové, kteří se zodpovídají svým zastupitelstvům. Z toho plynou následující poznatky:

Poznatek první: k žádné privatizaci trubek nedošlo, není co vykupovat zpátky. Hodnota majetku VST naopak vzrostla za dvanáct let na více než čtyřnásobek a činí dnes téměř 1,4 miliardy korun. Kdybychom se zajímali pouze o to, kdo se o provoz těchto zařízení stará, dospějeme k dalšímu poznatku.

Poznatek druhý: tím, že VST na provozování vodovodů a kanalizací hledala a našla soukromého provozovatele, nijak neztratila nad vodou kontrolu. Rozhodnutí bylo velmi zodpovědné a pečlivě podložené, jak dokládá šestisetstránkový dokument zvaný Koncesní projekt. O tom, kdo tím provozovatelem bude, rozhodlo transparentní koncesní řízení v souladu s právními předpisy EU o zadávání veřejných zakázek. Výsledkem je koncesní smlouva, která provozovateli ukládá obrovské množství povinností a přenáší na něj veškerá provozní rizika. VST pak smlouva dává do rukou nespočet nástrojů, jak činnost provozovatele kontrolovat a usměrňovat. Neuvěřitelně podrobný cenový mechanismus hlídá doslova každou korunu - kromě jiného stanoví nepřekročitelnou hranici zisku provozovatele. To vše se dělo pod trvalým dozorem úředníků Státního fondu životního prostředí i Evropské komise, neboť VST čerpala poměrně významnou dotaci z evropských fondů. Odtud

poznatek třetí: dotace a soukromé provozování se nevylučují. Jak je to ale s těmi „privatizovanými zisky a znárodněnými náklady“? Tady nezbývá než začíst se do čísel výroční zprávy VST, zde za rok 2015: vodné a stočné činilo dohromady (včetně DPH) 105,67 Kč za kubický metr. Po odečtu DPH, které odplyne státu, zbyde 91,88 Kč. To představuje celkový roční příjem provozovatele 254,2 mil. Kč. Jeho zisk činí 5,4 mil. Kč, tedy 2,2 % z nákladů. Přibližně polovinu všech nákladů (123,5 mil. Kč) tvoří nájemné, které provozovatel odvádí VST. Vykázaný zisk VST byl 47,8 mil. Kč, tedy přes 63 % nákladů. Z toho vyplývá

poznatek čtvrtý: Tvrzení, kterým je oproti všem faktům stále argumentováno, a to, že provozovatelé mají oproti komunálním vlastníkům mnohem více výhod, je jednoduše chybné. Každopádně není správné všude tam, kde funguje hospodářská soutěž, tedy trh, a kde jsou smlouvy vyvážené a férové. Zisk komunální VST je téměř devětkrát vyšší než zisk soukromého provozovatele! Samozřejmě se však lze zeptat: proč tomu tak musí být, nemohla by se snížit cena vody? Odpověď zní: bohužel ne. VST totiž tyto prostředky potřebuje na obnovu a rozvoj vodárenské infrastruktury. Aby obyvatelům dnešním i budoucím mohla téct kvalitní voda pokaždé, když otočí kohoutkem, musí někdo postavit trubky, modernizovat úpravny pitné vody a čistírny odpadních vod a zajistit jejich obnovu, když dožijí. A to je úloha vlastníka, tedy VST, a k jejímu plnění je zisk nezbytný.

Kromě toho ale musí trubky a zařízení někdo obsluhovat, udržovat a opravovat. To je role provozovatele, který za tímto účelem pořizuje a odpisuje vybavení, dispečink, GIS a mnoho dalšího – a k tomu všemu je zisk rovněž nezbytný. Skutečnost, že i provozovatel musí dosahovat zisku, je očividná a neměla by vlastně být v liberálním západním hospodářském systému zpochybňována. Jedinou výjimkou by mohl být případ, že bychom se navrátili k systému, který v roce 1989 v České republice tak velkolepě pohořel.

Systém nastavený v Táboře a okolí je jasný a transparentní. Voda zde stojí právě tolik, kolik je nezbytné k jejímu spolehlivému zajištění. Rozdělení úkolů mezi komunálním vlastníkem infrastruktury a soukromým provozovatelem je velmi efektivní a v České republice se mnohokrát osvědčilo. Opakované slogany aktivistů a mediální zkratky s realitou nekorespondují a mají povětšině politické motivy. Žádný zástupce této (socialistické argumentace) však nemůže tvrdit, že se nemohl o skutečné situaci na základě veřejně přístupných údajů informovat. To však vyžaduje vůli se touto komplexní tématikou opravdu vážně zabývat.

www.vstab.cz

www.cevak.cz